dvanáct měsíčků udělalo kotrmelec
Březen je spíš duben
duben je spíš květen
květen je spíš červen
červen je spíš červenec
červenec je spíš srpen
srpen je spíš září
září je spíš říjen
říjen je spíš listopad
listopad je spíš prosinec
prosinec je spíš leden
leden je spíš únor
únor je spíš březen.
vidím tě dvojitě, když kojim tě
> Na emblém namaloval vázu a ta mu zlámala vaz.
> Jako reakce na přítomnost pár starých slov:
Dobrý den na vlnách radiožurnálu.
Dobrý den na vlnách radiožurnálu. Jak by asi František Nepil napsal a četl to co jsem ve skutečnosti vymyslel já a napsal taky já.
Nevím kolik z vás mělo podobný myšlenky.
Nebo takhle.
Inu.
Zkrátka.
Můj kamarád Vojtěch a nebojím se zmínit jeho jméno, protože to je jednak jenom můj kamarád a taky ho zmíněná historka, kterou vám chci vypravovat, v žádném případě neukazuje jako nějakého hlupáka nebo nekňubu.
Inu.
Přišel za mnou kamarád Vojtěch jednoho dne do naší redakce, byla obědová pauza a všichni byli v kantýně dole, ale to já zrovna měl toast s tuňákem, to já rád. Představa úlu vám dokáže celý prostor dokonale popsat - papundelkové kóje, ze kterých je místnost poskládaná, a v každé kóji psací stůl, nástěnka, kelímek na propisky, telefon, papírky od karamelů a čáp který si v pravidelném intervalu namáčí zobák do skleničky. - a povídá mi, že zažil procitnutí. Díval jsem se na něj jako na blázna - asi tak jako jste se teď zadívali na svou stereosoupravu nebo radiopřijímač -, ale to on se nedal odbýt mým tázavým pohledem a že mi to vysvětlí. On že každé ráno vstane, což je docela běžná věc, říkalo mu na to moje obočí, oblékne se, něco málo posnídá a vypraví se pěšky do práce. Všechno zatím dobrý, řekl jsem mu, ale stejně to ve mně probudilo takovou tu lidskou zvědavost. “Co asi přijde dál?!”, žejo.
Inu.
On že vždycky chodívá Lipovou, ale ta byla nějaká rozkopaná nebo neprůchozí nebo obklíčená a tak že to vezme, jak je lávka nad potokem, pak pod železniční viadukt a že to je sice oklikou, ale že to neva, že vyšel zrovna ten den dřív, a že to v pohodě stíhá. Teď kdyby nepřišla pointa, tak jsem na rozpacích.
“On ti tam stál houslový virtuóz!”, řekl mi. “Pod tím viaduktem, víš. Mně ti to tak zvedlo náladu, člověče. A nechalo mě to přemýšlet,” řekl mi.
A pak se otevřenýma očima na mě díval a řekl, že co kdyby přeci jen ta Lipová rozkopaná nebyla a co kdyby on šel teda tou Lipovou namísto pod viaduktem a že mu to změnilo pohled na svět, že to je to procitnutí, on že teď na všechno kouká docela jinak, že neví, jestli má jít do sámošky na roh a nebo až do toho supermárketu na konci města, co kdyby něco propás.
Řekl mi, že mu je 35 a nikdy se moc nehnal do vztahu, ale co kdyby právě u toho supermárketu měl potkat tu svoji pravou. Co když ta pravá nechodí nakupovat na roh do sámošky. Co když ale do sámošky na rohu chodí nakupovat jeho houslový virtuóz, napadlo mě, nebo zrovna ta jeho pravá. A to už mi to došlo. Vstát a neumět se rozhodnout kam jít, protože co když zrovna tím, že nepůjdete Lipovou nebo Ámose Komenského nebo Pod schody propásnete Vaši jedinou příležitost změnit svůj život.
Přestal jsem jíst svůj toast s tuňákem, protože mě přešla chuť a pak jsem o tom přemýšlel ještě cestou z práce. Vojtěch celej smutnej odešel taky domů i když vlastně nevím kudy nakonec šel. Cestou domů jsem našel na zemi americký cent a nevím jestli vám to taky tak dělá v břiše, že vám to hned začne vymýšlet celou histórii toho centu a nebo třeba necháte cent centem. Já jsem slyšel, že cent přináší štěstí v buznysu a to se hodí vždycky.
A tak jsem hned z domova telefonoval Vojtěchovi, ať si přestane lámat hlavu, že svět, tenhle náš svět, je hezkej a žitelnej právě pro tu náhodu a že by se uběhal k smrti, kdyby měl cestou do práce stihnout projít všechny ulice co jich jen na světě je, aby neminul tu svoji osudovou.
Tak vám přeju, abyste měli štěstí na náhody a aby jste měli otevřený oči, aby jste třeba taky našli nějakou drobnost, která vám udělá cestu do práce hezkou.
továrna na pilníky
> Kdykoliv se probudím, nevím kde jsem, jak se jmenuju a co máme za prezidenta. Hrozně pak najednou potřebuju pít vodu a nadechovat se, jako bych snad celou noc prochodil městem.
> Tenhle blok je zapomenutý místo na život. Mám strašný mezery v knížce, kterou píšu jako absolventskou práci. Má to být pohádka, ale zatím je to žvást.
> Nebyl jsem u konzultujícího učitele na poslední hodině a nevím nic. Vlastně tam nikdo nebyl, krom jedný jediný spolužačky a že má nám všem vzkázat něco ošklivýho.
> Všechno je krážem křížem. Už mám přeloženýho Dezertéra od Borise Viana, a jsem s tím spokojenej. Stačí opravit několik chyb.
> Myslím na Táničku. Co teď asi dělá, kde je, s kým mluví. V pondělí jsem od ní odjížděl a teď je úterý a mně to přijde jako měsíc, kdy jsme byli naposledy spolu. Asi je dobře, že to cítím takhle, ale taky mi je z toho smutno, že to teď nemůžu změnit.
> Já vím, že tenhle žurnál byl na dlouhou dobu zticha. Vůbec to bylo takový období ničeho. Ale teď bude všechno jinak. Jaro a vítr.
