Mám obličej pokreslenej záhybama polštáře.

Nikdy jsem neřekl tolikrát NICE TO MEET YOU jako za poslední týden. Na věci se teď dívám jinak. Jsem vystrašený a spokojený zároveň. Hodně se učím.

Včera jsem měl horečku a snědl jsem skoro všechny paraleny, co mám. Usnul jsem ve dvě ráno, zamotaný do sluchátek, v papírech s kresbičkami.

Píšu hodně dopisy. Cítím se potom trochu blíž. Některé jsou smělé. Mám sadu pohlednic. Jsou na nich slepé mapy. Teprve teď vím co to je za město.

Chtějí po mě povídku. Prý že jsem teď spisovatel. To na věci vrhá úplně jiné světlo. Slíbil jsem, že něco pošlu.

Kočí ve výchozí pozici

Smrkat černý nudle. Lámacím nožíkem vyndavat z dírek v chodidlech ocelový různobarevný šupinky. V jednu chvíli mám dvě zorničky v jednom oku a v druhém jenom bělmo. Svařování voní jako vlašské ořechy.

Rozčeřený kal mi zabraňuje. Očím vidět, rukám láteřit. Hmatám terén. Dlaždičky = koupelna, šachovnicový půdorys zaskleného drátku = vchodové dveře. Nemusíme vidět, když se umíme věcí dotýkat. Jsme si cizí, dokud se neobejmeme.

Jsem v jídle odkázanej na burizóny.

Končí mi světovník. Zmrznu v suchotě. Nárazem paprsků o mojí kůži.

Dostanu na držku. Padnu na tvář a odřu se.
Klidně mi pusťte žilou, mlčím, když jsem netázán.
Zjistím si vaše iniciále a pak vám vylámu schránku. Mám paklíče na všechny výtahový šachty světa. Páternoster jsem já, vážené ženy. Mám vousy, ale jsou neobyčejné. Né jako ty splývance, co nosí ostatní. Pár chloupků a nic. Jsou to krásné vousy. Oni ten můj obličej lemují do krasavy. Ne do neliba.

Závidíte. Smíte.