dvůr

koupil jsem si duši, s provozních důvodů ji mám zavřenou

> Osciluji, tedy kmitám. Tedy padám, a vstávám. A v kruzích, lidí, se protínám, šípkovou růží, na signál.

> Mám rád vyhledy z oken, v každé kavárně je vyměňuji.

> Možná budu někde něco nahlas číst. Po celém městě jsou kontejnery a ta šance se mi asi nabídne. Volám sláva. Asi si půjčím koloběžku.

> Nechám si brzy na předloktí vytetovat kotvu. Měl ji i můj děda, který je mi v býti bohémem jakoby příkladem. Stejně jako on piji čaj anglických letců a také jako on se snažím, byť bez úspěchu, malovat. Já tam ty barvy prostě kydám.

> Mám teď svojí duši v trapu. Jsem smotaný na zemi jako kůrka nebo samorost. Přijďte na to čtení, jo? Dám vědět kdy a pokud. Budu dělat legraci.

> Zahřívám nahým tělem hlaveň pušky aby rostla pokud možno rovně. Jako Colin. Než budu propuštěn. Z nedbalosti.

> Opatrně se odvracím od vzpomínek a bolavých zkušeností. Jsem na to sám. Vezmu si jenom matraci a odstěhuji se do starého vodojemu. Všechno rychle zapomenu a zatvářím se jako spokojeně.

> Rád sbírám staré předměty. Hodinky, brašny, kružítka, skleněné školní kalamáře, dřevěné násadky, plechové krabičky s verzatilkami. Mám plný stůl popsaných papírů. Různé gramáže, různě prosakující. Mám litinové oči pokaždé, když seženu nový kousek do sbírky. Mám nový skicák z francie a jsem z něj u vytržení.

> V našem vchodě máme virtuální zábradlí. Schodišťovou stínohru. Račte si povšimnout.

> Zatímco se drolím na malé částečky, podobně jako hlína propadávám listy radlice, někde jinde se odehrává jiný příběh. Bojím se o sebe a nedávám to na sobě znát. Hrozně se bojím toho, co bude následovat. Bojím se dalších lží. A nikdy jsem nemyslel, že budu psát něco v osobní rovině. Drolím se.

na tapetách jsou vodojemy

> A lidi dívaj se do ručníků a pod nehty. Straší jim ve věži, když se snažej usnout. Kolemjdoucím připadalo divné, že pro ně nezbyl špek. Mám kávové skvrny na předloktích, a to znamená půlnoc pro vlky a pro žáby. Křičím až mi plíce rozpíná orkán, dvé těl louten a mezi nimi srdce pokrytý jinovatkou. Když ráno stojím, rozkročený na balkónu, a kouřím první doutník z mnoha. Mám zčesané vlasy do kolejišť. Na mým krku se třepotá čapí rodinka, vyhráli to od starýho šimpanze v kanastě. Díval jsem se jim do karet, zatímco jsem připravoval takový malý pohoštění. A když ten čáp samosebou, zakřičel stop kent, objevil jsem sám, že šimpanzovo tajný znamení bylo shýbání a hledání vajglů po zemi dole u nohou. To je u nekuřáka, řekněme, krajně podezřelý, takové to shýbání a narovnávání pro vajgly! Ale všem těm pravidlům kanasty nerozumím. Ne vlastně, to nebyla kanasta. Byl to bridge. Stopro to byl bridge. Ale kanastě rozumím. Rozumím kanastě. Jako rozumím pohlednicím. I různým lidem rozumím. A značkám kytarových strun. A umím hledat v mapě. A v souhvězdích.

Anonymous asked: jé. To ti vyjde knížka? Myslíš, že bych si ji mohla koupit přímo od tebe, třeba bys tam otiskl palec nebo tak něco? Jo? Já se pak ještě ozvu.

No jémine, to já ještě nevím! :-) Napsali mi z nakladatelství, že se mi brzy ozvou. Pokud mi knížku vydají, tak ať si jí koupíte kdekoliv, já vám do ní svůj palec obtisknu moc rád.

tom

paper train

{nahá žena si tváře potřela krémem na podlitiny, sedla si na tác a číšník ji pokapal rozpůleným grepem. hosté ho pozorovali s němým úžasem skrz noviny, do kterých vystříhali díry na oči. barbucha se zamkl v pokoji. hrál si ve vaně s válečnou ponorkou. než sešel dolů do společnosti, osušil si mokré vlasy ručníkem na kterém byl obrázek ležícího lva. starý žervé jedl rajče a břitvou si jezdil okolo uší. branibor si ho proto považoval a říkal mu tatíčku žervé, což bylo v té době vyjádřením úcty. také to znamenalo, že kdykoliv bude starý žervé chtít, branibor ho bude vozit na zádech okolo místnosti a volat hlasitě sláva.}